Napsali o Kocourovi

GALSKÝ KOCOUR V ČESKÉ BOTĚ

Do mušketýrských časů sladké Francie vás přenese patrně nejlepší inscenace divadelní společnosti Elf: hra Kocour v botách se pohybuje na pomezí činohry a tradičního jarmarečního divadla a vyznačuje se poetickým humorem, jehož kouzlu překvapivě podlehne i dospělý divák.

Už patnáct roků putuje divadelní společnost Elf po celé republice: v Praze dosud nejčastěji hostova­la v letenském Divadélku U Paná­ků, zavítala však třeba i do strahovského Památníku písemnictví.

Prakticky všechna představení z re­pertoáru Elfa spojuje výrazná kvalita divadelních scénářů Jana Prokeše — v době vesměs neval­ných loutkových her lze jeho texty poměřovat tím nejpřísnějším lok­tem. Právě Kocour v botách, který zřetelně vychází z francouzské lidové tradice, je napsán s výraz­ným smyslem pro vtipný dialog a dramatický švih.

Příběh o tom, že si láska podle kapsy nevybírá (neboť královská dcera má ráda Janka a ne hraběte z Kočárova) se odvíjí od známého popěvku Tři tamboři, který z fran­couzštiny kdysi přebásnil Hanuš Jelínek.

V pěti obra­zech je jeviště v ustavičném pohy­bu, dočkat se lze pozoruhodných pyrotechnických efektů, jakož i strašidel, která jsou přede­vším k smíchu. K režijnímu nadhledu Jana Prokeše nále­ží příznačný okamžik, kdy před publikum předstupuje principál s plechem v ruce a ochotnicky oznamuje: „Jsem strašná bouřka." Samostatnou kapitolu před­stavuje chytře vymyšlená de­korace a především výtvarně nádherné loutky z dílny Jana Marka. Za zmínku rovněž stojí hudba Václava Koubka, která pohádkovou historku provází.

LEON BERGER (NOVÝ PROSTOR 2005)

******************************************************************

První recenze po premiéře Kocoura v botách – LOUTKÁŘ 6/92:

KOCOUR NA CESTÁCH

Divadlo ELF Praha

Jan Prokeš: KOCOUR V BOTÁCH

režie Jan Prokeš, výprava Jan Marek, hudba Václav Koubek

Premiéra 14. března 1992

Hou, hou, hou, dřevák na nohou… Jdou dva světem - on a ona - zpívají si a hrají divadlo. "Kocour v botách - pimprlová ko­medie. „Velevážené publikum, nenechte si ujít tento kus, nebudete litovat!!!"

Z celého srdce souhlasím s reklam­ním textem na programu agentury Pražské kulturní služby, která Ko­coura v botách divadla ELF, pimprlovou komedii na motivy známé francouzské pohádky, uvádí.

Kačenka nechce hrábě, pardon, nechce pana hraběte z Kočárova, protože miluje Janka. Kocour je mazaný tvor, dovede v převleku zdatně předstírat, že je pá­nův sluha, pardon, vlastně vyslanec… Král se nechá na mostě (mimochodem na překrásně výtvarně zpra­cované scéně - král přejíždí most v kočáře taženém koníkem a v okně kočáru se střídají jeho a princeznina tvář) obelstít a poskytne Jankovi šaty, aniž to tuší…

Na zámku sice straší zlý čaroděj a skutečně umí čarovat, ale i nad ním kocour svou chytrostí vyzraje - a všechno dobře dopadne.

Hravý a nekomplikovaný děj a sympatický, zároveň ne příliš klad­ný hrdina.

Takový základ dal Jan Prokeš svým textem pro insce­naci, hranou pouze dvěma herci. Úkol je to nelehký, zvláště když si autor textu jako režisér libuje v jemných a technicky náročných detailech, když opravdu poctivě těží ze starých osvědčených loutkářských postupů a dovedností.

A tak v kontrastu k "chudobě", která na nás dechne už z hereckých kostýmů a z celé výpravy na první pohled, obje­vujeme potom během celé pohádky bohatost drobných, ryze divadel­ních proměn a kouzel.

Pro celou pohádku je velice výhod­ný půdorys zámku s věžemi po stranách. "Zvednutím vln" se přemění v řeku, nad kterou se klene most - ten most, po kterém projíždí král ve svém kočáře. Dvě věže hradu královského se promění ve věže hradu tajemného - herci otočí jejich čer­vené střechy a objeví se strašidelné černé špice. Ale to není všechno. Okénka se otevřou a objeví se v nich lidská ruka - se svíčkou.  A ze strany jiná lidská ruka (samozřejmě jsou to ruce téhož herce nebo herečky!) jí tu svíčku bere a nese ji pomalu až k vrcholku špičaté střechy. Do toho tajemná hudba a ze stran se obje­vující, barvitě vyvedené hlavy růz­ných příšer; dveře tajemného hradu čarodějova se mohou otevřít… A na jiném místě pohádky se v okýnku jedné z věží objeví Kačenka a tru­cuje, že hraběte nechce, že chce svého Jánka a kocour k ní, po věžní stěně šplhá a utěšuje ji, že se ničeho nemusí bát… V mezihrách natahují herci obyčejnou jutovou oponu - opět mezi ty dvě věže…

A takto je režisérem využito všech částí scény. Na rozdíl od všech postav pohádky (Kocoura, Jánka, Krále, Kačenky), ztvárněných marionetami nebo jiný­mi typy loutek (například myš, ve kterou se ješitný a značně naivní čaroděj promění, aby byl posléze vtipným a pohotovým Kocourem sežrán), vystoupí čaroděj ve svém zámku, entrée výše popsáno, jako maska. I tento moment režisér Jan Prokeš rozvádí a obohacuje. Maska je totiž dvoustranná, a tak mu jako herci stačí ji otočit a první proměna ve zvíře, kterou Kocour po čaro­dějovi žádá, je hotova. O to překvapivější (a v divadelním smyslu svě­žejší) je další čarodějovo kouzlení.

Jsem přesvědčena, že vzniklo před­stavení, které svou neokázalostí a zároveň onou těžce popsatelnou a definovatelnou loutkohereckou poetikou promluví k srdci diváků dětských i dospělých, pod střechou i pod širým nebem, tak, jak si jeho tvůrci přáli.

"Velevážené publikum, nenechte si ujít tento kus, nebudete litovat!"

 

JAROSLAVA ŠIKTANCOVÁ